Jsou to: rozdělávání ohně a jeho udržování; získávání, filtrování, dezinfekce a transport vody; testování poživatelnosti neznámých rostlin; jednoduchý způsob skladování potravin a vaření bez ohně na solárních kamnech.

OHEŇ

Místo zapalovače nebo sirek lze k rozdělání ohně použít brýle, sklíčko z hodinek nebo dno skleněné lahve - pokud ovšem zrovna svítí slunce. Pokud nic z toho nemáte, začíná jít do tuhého. Vítejte v pravěku.

1) Rozdělávání ohně třením dřev

Pomůcky:
luk (ohnutá hůlka s provázkem či řemínkem připevněným na obou stranách, tělo luku nesmí být pružné, mělo by být cca 70 cm dlouhé a 2-3 cm silné)
lůžko vrtačky (jinak želva či tulejka - její nejjednodušší variantou je borový či jedlový suk, v němž je vydlabána jamka; náročnější je vyrobit želvu z většího oblázku, ve kterém je vyhloubíme mělký důlek)
ohňová hůlka (asi 30 cm dlouhá a asi 1-2 cm silná a na obou koncích zašpičatělá, v našich podmínkách je nejlepší materiál dobře vysušené lipové dřevo, případně jiné tvrdé dřevo, dubové či bukové)
ohňová destička (prkénko nejlépe z měkkého dřeva (např. jehličnanu) asi 2 cm vysoké, přiměřené délky a šířky, v němž je několik zářezů ve tvaru V při pohledu shora i z boku, vedených kolmo na léta - vrchol bočního Véčka se nachází na spodní straně destičky a vrchol Véčka horního má počátek asi 3-5 cm od kraje destičky; ze spodní strany zářezu vyhloubíme mělký důlek, do nějž pak vkládáme spodní konec ohňové hůlky).
troud (suché ztrouchnivělé smrkové či vrbové dřevo, nalézt jej lze uvnitř prasklého stromu; jeho kvalita se snadno pozná dle toho, jak se při mnutí v prstech drolí - čím snáze, tím lépe).

Postup: Ohňovou destičku položíme na zem, pod ní vložíme kousek tvrdé kůže nebo kus kůry. Hůlku jednou obtočíme řemínkem luku, její spodní konec vložíme do důlku naproti zářezu, na horní konec hůlky přiložíme želvu. Klekneme si na pravé koleno; do levé ruky vezmeme želvu, do pravé ruky jeden konec luku, levou rukou se dotýkáme levého kolena, pravou rukou zvolna pohybujeme lukem dlouhými tahy, které postupně zrychlujeme a želvu přitlačujeme silněji. Poté, co je kouř vycházející z důlku tak mohutný, že je pravděpodobné, že v hromádce černých pilin je již jiskra, odložíme nástroje a velice zvolna foukáme a přisypáváme jemně nadrolený troud. Když hromádka samostatně doutná, přiložíme větší kousek troudu, když i tento začne doutnat, vložíme ho do připraveného hnízdečka, které jsme vytvořili ze sena či nejjemnějšího chrastí a rozfoukáme ve skutečný oheň.

2) Rozdělávání ohně křesáním

Pomůcky:
ocílka (původně kus dobře zakalené oceli s vyšším obsahem uhlíku, ve tvaru U - stačí nicméně i obyčejný kus železa, pilník a pod.)
troud nebo ještě lépe nedokonale spálené plátno
pazourek nebo křemen

Postup: Látkový troud položíme na kus kůže či kůru a křesáním ocílkou o pazourek vytváříme jiskry, které by na troud měly dopadat z co nejmenší vzdálenosti. Po jejich dopadu začne látkový troud doutnat, pro přiživení zachycené jiskry použijeme další troud - ztrouchnivělé dřevo. Dále je postup již stejný jako při rozdělávání pomocí tření dřev.

3) Rozdělávání ohně pomocí orobince

Pomůcky:
orobinec (známý druh rákosu zvaný "doutníky"; používá se celý stonek od kořenů až po "doutník", který nařežeme asi na deseticentimetrové kousky a pořádně usušíme
hůlka (z libovolného dřeva, přibližně stejného průměru jako je orobinec; slouží pro roztáčení orobince rukama; aby nám neprokluzovala, je možné do ní udělat jemné zářezy či ji olepit smůlou)
bezinková trubička (slouží pro spojení orobince s hůlkou - do jednoho konce trubičky vsuneme orobinec a do druhého hůlku)
ohňová destička (stejná jako u prvního typu rozdělávání ohně)

Postup: Jedná se opět o rozdělávání ohně třením dřev, tentokrát k ní ale není potřeba luk. Orobinec s hůlkou spojíme pomocí bezinkové trubičky, spodní konec orobince vložíme do důlku v ohňové trubičce a hůlku chytneme nahoře mezi dlaně. Pohybem dlaní pak co nejrychleji roztáčíme hůlku (a s ní i orobinec) a zároveň tlačíme hůlku proti ohňové destičce. Tím nám ruce postupně klesají dolů, takže když se dostaneme až k orobinci, musíme co nejrychleji přehmátnou nahoru a pokračovat dále. Takto pokračujme tak dlouho, dokud pod ohňovou destičkou nemáme jiskru, stejně jako je tomu při prvním způsobu rozdělávání ohně. Výhodou navíc je, že již nepotřebujeme troud, ale piliny z orobince lze přímo vložit do sena a rozfoukat.

Další rady:
Rozděláváme-li oheň na vlhkém podkladu, je dobré pod ním vytvořit základnu z kamenů nebo syrového dříví. Oheň zapalujeme po směru větru a fouká-li silný vítr, je dobré chránit planoucí oheň větrolamem z kůry, kamenů apod. Větrolam by měl být vysoký asi jeden metr a v polokruhu obepínat oheň na závětrné straně. Před deštěm lze oheň chránit svrchu stříškou, ale pozor aby voda nestékala do ohně, ale mimo něj.

Základem je najít si souší nejlépe ze smrku, na to slabé větvičky a až potom silnější. Suché větvičky najdeme i po dešti pod nejspodnějšími živými větvemi jehličnatých stromů. Co se týče výhřevnosti, nejlepší je borovice a smrk, nejméně tepla dává modřín. Z listnatých stromů má nejvýhřevnější dřevo buk, javor a olše, nejhorší je lípa a vrba. Pokud nejsou po ruce jehličnaté stromy, ze kterých se ohně dělají nejčastěji, je třeba se spokojit s tím, co máme - vždy však jen uschlými stromy a keři. Ne každý spadlý strom je zákonitě suchý, souška je zpravidla takový strom, kterému se snadno odloupává kůra. Také pověra, že bříza hoří i mokrá, je nepravdivá. Březové dřevo hoří mokré jen na už rozdělaném ohni (ale tam hoří vše), vlhká hoří jen březová kůra. Nejvíce kouře vydává suchá olše, takže není vhodná ve větrném počasí nebo na přípravu jídla.

Potřebujeme-li oheň na delší dobu opustit a nechceme, aby vám vyhasl, uděláme si pořádnou hranici, a až se vytvoří dostatek žhavého popela a uhlíků, přikryjeme ohniště zelenými drny, oheň pak dokáže doutnat poměrně dlouho.

VODA

Voda je základní priorita - bez jídla lze vydržet týdny i měsíce, bez vody pouze pár dní nebo ještě méně. Pokud máte vody nedostatek, nesmíte za žádných okolností přijímat potravu, organismus na trávení vodu potřebuje. Nepijte krev ani moč, pouze urychlí dehydrataci. Alkohol také neposlouží jako náhrada za vodu a k dehydrataci přispívá také kouření, takže nekuřte pokud nemáte skutečně dostatek vody.

Snažte se za každých okolností pít minimálně 5 litrů vody denně, v teplém a suchém podnebí alespoň sedm. Pijte po trochách v pravidelných intervalech, asi jednou za hodinu, a to i když máte pocit, že nemáte žízeň. Žízeň není dobrý ukazatel nedostatku vody, zvláště při nižších teplotách, proto na ni nespoléhejte. Nejlepší indikátor zvýšené dehydratace je tmavá moč.

Při dehydrataci se postupně dostavuje bolest hlavy, závratě, člověk rychle ztrácí sílu, svaly můžou postihnout křeče a ani při největší snaze nebude moci pokračovat v přesunu. Na prudkém slunci vydržíte bez vody skutečně jen pár hodin, proto v případě omezených zásob vody realizujte přesun brzo ráno nebo později odpoledne, kdy je chladněji. Jděte pomalu, zvlášť do kopce, pocením ztrácíte mnoho tekutin. Během výstupu raději nepijte, zbytečně mnoho tekutiny pak hned vypotíte. Při dlouhodobé dehydrataci musíte tekutiny přijímat skutečně pomalu, po douškách, jinak zatěžujete svůj žaludek, můžete zvracet a váš stav se ještě zhorší.

Získávání vody:
Vodu je třeba brát co nejblíže prameni, horské bystřiny jsou ještě relativně čisté, nicméně stojatá resp. pomale tekoucí voda je závadná a je potřeba ji za každých okolností přefiltrovat a převařit (viz níže).

Pokud máme nepromokavou plachtu (celtu, hliníkovou folii atd.), můžeme pomocí ní sbírat dešťovou vodu nebo vlhkost ze vzduchu, ale pozor, některé materiály jsou napuštěné/ošetřené jedovatými chemikáliemi (barvy, impregnace, přípravky proti hmyzu, různé druhotné znečištění) a mohou způsobit otravu, proto buďte opatrní.

K zachycení vody ze vzduchu vykopeme nebo vyhledáme nějakou jámu, v které je vlhko, do jejího středu umístíme nádobu a jámu zakryjeme plachou. Plachtu je potřeba zatížit po stranách a zároveň uprostřed (kamenem, kusem dřeva), voda bude kondenzovat na spodní části plachty a stékat do nádoby.

Rosu můžeme začít sbírat chvíli poté, co se začne tvořit. Máme-li látku, která dobře saje vodu (bavlněné tričko), taháme jí po vyšší trávě tak, abychom se tkaninou nedotýkali země. Mokrou látku pak vyždímáme do nádoby. Pokud máme pouze láhev, jako improvizovaný trychtýř může posloužit igelitový sáček. Do spodního rohu uděláme otvor, růžek natlačíme do hrdla lahve, láhev stabilizujte třemi proutky, které kolem ní zapícháme do země a na ty připevníme okraje sáčku. Pamatujte, že získávat vodu tímto způsobem je potřeba začít co nejdříve, protože slunce rosu rychle vysouší a tento způsob je poměrně časově náročný.

Transport vody:
Ideální je kovová láhev, která umožňuje bezproblémové převařování vody. Pokud nemáme žádnou nádobu, můžeme použít i mikrotenový sáček nebo kondom. Základní pravidlo při transportu vody v sáčku je to, že v něm nesmí být žádné vzduchové bubliny, při nárazech můžou způsobit jeho protržení. Naplněný sáček je potřeba uložit do pevného obalu, který bezpečně chrání sáček před poškozením - můžeme použít třeba ponožku. Totéž se týká transportu vody v kondomu, důležité je ho do obalu vložit ještě před tím, než do něj vodu nalijeme. Kapacita kondomu je cca 2(!) litry a lze jej použít i jako vodovzdorný obal na zápalky apod.

Čištění vody:
Jakoukoliv vodu získanou v přírodě kromě vody ze zaručeně pitného pramene je potřeba převařit 5 až 15minut. Můžeme použít i desinfekční prostředky k čištění vody, v nouzi třeba několik kapek jodové tinktury (na 1 litr čiré vody 3 kapky dvouprocentní jodové tinktury, je-li voda zakalená, pak 6 kapek, rozmíchat a nechat stát 30 minut), několika krystalky hypermanganu nebo tabletami živočišného uhlí nebo alespoň prostředku proti průjmu (Endiaron). Do polní lahve můžete také asi na hodinu vhodit nějaký stříbrný předmět. K dezinfekci lze použít i čistý roztok chloru, tj. Savo (bez bělidel, vůní apod.). Na jeden litr čiré vody 2 kapky (resp. na 20 litrů půl čajové lžičky), je-li voda zakalená, tak dvojnásobek. Nechte vodu stát alespoň 30 minut a pokud není lehce cítit chlórem, přidejte ještě jednu dávku a nechte stát dalších 15 minut.

Filtrace:
Improvizovaný filtr lze vyrobit z hustě tkané látky, například z obyčejných kalhot, které obrátíme naruby, vložíme jednu nohavici do druhé, na spodní části zavážeme a zavěsíme nad nádobu například na trojnožku z proutků.

K zvýšení efektu lze filtr naplnit dřevěným uhlím. To vyrobíme tak, že vykopeme čtvercovou jámu asi 70 x 70 cm a hlubokou cca 50 cm. Natěsno do ní naskládáme hraničku ze suchého a tvrdého dřeva, zasypeme cca 15ticentimetrovou vrstvou hlíny a tu pořádně udusáme. Na této vrstvě rozděláme oheň a udržujeme ho asi hodinu. Během této doby se zakopané dřevo díky vysoké teplotě spolu s nedostatkem kyslíku přemění v dřevné uhlí. Opatrně ho vyhrabeme, dáváme pozor aby se příliš nesmíchalo s hlínou.

Převařování v improvizované misce ze dřeva:
K výrobě misky potřebujeme žhavé uhlíky, vhodný kus suchého tvrdého dřeva a trubičku (tužší stéblo, srolovaný kus alobalu atd.). Do střední části dřeva vložíme uhlík, přidržíme například větvičkou a trubičkou rozfoukáváme. Vypálenou část dřeva pravidelně vyškrabáváme (stačí i tvrdší větvičkou). Vypalujeme plochu rovnoměrně, tj. nové uhlíky nedáváme na to samé místo, ale kousek vedle, jinak bychom si vypálili pouze úzkou jamku, která se špatně rozšiřuje.

V takovéto misce lze převařovat vodu pomocí přiměřeně velkých rozpálených kamenů. Kameny musí být absolutně suché (jinak by je pára vznikající při jejich rozpalování roztrhla), bez prasklin a příměsi slídy. V misce nesmí být voda až po okraj, vkládané kameny zvýší její hladinu. Rozděláme oheň, položíme na něj silnější větve a na ty položíme suché kameny. Kámen se rozpaluje delší dobu než jiné materiály. Rozpálené kameny přeneseme do misky improvizovanými kleštěmi (dvě dostatečně pevné větvičky) - oblé a hladké kameny se nosí hůř. Přidáváme kameny do vody dokud se nezačne vařit, resp. alespoň 5 minut. Z misky je vytahujeme opět kleštěmi, abychom vodu neznečistili, případně se nespálili.

Vodu lze převařit také na improvizovaných solárních kamnech, viz níže - Vaření bez ohně

Pokud nemáte žádnou množnost jak vodu převařit a hrozí vám závažná dehydratace, pijte cokoliv, pořád je lepší protrpět si střevní potíže než zemřít žízní.

POTRAVA - Testování poživatelnosti neznámých rostlin

Prvním krokem je vybrat si v okolí hojně se vyskytující rostlinu, nemá smysl zkoušet poživatelnost něčeho, čeho je nedostatek. Oddělte kořen, stonek s listy a květ. Některé části rostliny mohou být jedovaté a jiné poživatelné, jak je tomu například u rajčat nebo brambor. Musíte proto otestovat každou část rostliny zvlášť.

Nejprve vezměte kus rostliny a pečlivě jej rozetřete na citlivou část pokožky (vnitřní část předloktí). Pokud se do patnácti minut objeví vyrážka nebo otok, ukončete test.

Než budete pokračovat dál, nesmíte přijímat potravu alespoň po dobu osmi hodin, aby se váš trávicí trakt vyprázdnil. Obsahuje-li rostlina jedovaté toxiny, jídlo ve vašem trávicím traktu může část toxinů absorbovat a jak budete postupně konzumovat další a větší porce rostliny, jídlo by mohlo absorbované toxiny uvolnit, došlo by k přetížení organismu a následně smrti.

Ačkoliv je možné testovat rostliny v syrovém stavu, mnohem lepší je nejprve je uvařit. Mnohé rostliny obsahují toxiny, které jsou rozpustné ve vodě nebo teplem rozložitelné. Ideální je rostlinu uvařit, slít vodu, nalít novou a uvařit ještě jednou.

Před požitím rostliny je nezbytně důležité mít k dispozici desinfikovanou vodu a dostatek živočišného uhlí nebo alespoň vychladlého dřevěného uhlí z ohniště. Pokud se kdykoli během testování objeví příznaky otravy jako je nevolnost, zvracení, křeče nebo závratě, OKAMŽITĚ vyvolejte zvracení a snězte uhlí, které pomůže toxiny absorbovat. Jak se tělo pokouší zbavit ohrožujících toxinů, může dojít k dočasnému zastavení činnosti ledvin - vypití velkého množství vody může pomoci je propláchnout a zabránit tak skutečnému selhání. Nečekejte, zda se příznaky otravy zintenzivní, budete-li otálet, může se stát, že za chvíli nebudete fyzicky schopni provádět ani jednoduché úkony.

Vložte čajovou lžičku uvařené rostliny na jazyk a žvýkejte 15 minut. Nepolykejte. Objeví-li se jakékoliv příznaky otravy, vyplivněte sousto a vypláchněte si ústa desinfikovanou vodou. Teprve po patnácti minutách žvýkání bez jakýchkoliv příznaků toxicity můžete sousto spolknout. Během následujících osmi hodin sledujte, neobjeví-li se jakékoliv abnormální symptomy jako nevolnost, zvracení, křeče, průjem nebo závratě. Pokud se dostaví kterýkoliv z nich, vyvolejte zvracení a snězte uhlí. Po osmi hodinách bez příznaků snězte dvě čajové lžičky rostliny a čekejte dalších 8 hodin. Teprve pak lze rostlinu považovat za poživatelnou.

Poslední krok spočívá v pečlivém zakreslení rostliny pro budoucí porovnání. Jednotlivé části rostliny totiž mohou v průběhu růstového cyklu měnit vlastnosti, tj. v určité části roku mohou být poživatelné a jindy jedovaté. Díky pečlivému zdokumentování rostliny můžete později snadno rozpoznat zda změnila tvar, barvu, rozkvetla apod. Dojde-li k tomu, musíte provést nový test.

UCHOVÁNÍ POTRAVY V CHLADU
Potraviny lze snadno skladovat v menším hrnci, který vložíme do jiného, většího hrnce, vyplníme prostor mezi nimi vlhkým pískem a zakryjeme vlhkým kusem látky. Odpařující se voda s sebou bere i teplo a potraviny zůstávají v chladu. Rychle se kazící potraviny, které normálně vydrží pouze tři dny, mohou takto vydržet až tři týdny.

VAŘENÍ BEZ OHNĚ - SOLÁRNÍ KAMNA

Existují tři základní typy jednoduchých solárních vařičů:

Skříňkový vařič:
Skládá se z bedýnky, která má vnitřní stěny stříbrné, v prostředku se nachází černě natřený hrnec a bedýnka je z vrchní strany uzavřena skleněnou či plexisklovou deskou. Ve vařiči dochází ke skleníkovému efektu, teplo neuniká přes sklo ven a stěny je odrážejí, dokud není pohlceno černým hrncem. Lze rozvést do variant, kdy je hrnec např. usazen v nafouklé duši od auta (ať už ve skříňce nebo bez ní, nejdůležitější je překrytí sklem nebo plexi) a teplo je ještě intenzivnější. Nevýhodou je poněkud delší doba přípravy, výhodou to, že v tomto typu vařiče je nemožné jídlo spálit.

Panelový vařič:
Využívá též skleníkového efektu, jde v podstatě o několik plochých panelů pokrytých stříbrnou folií, koncentrujících sluneční paprsky na hrnec, který je uložen buďto v plastovém pytli nebo pod skleněným poklopem mezi těmito panely. Výhodou je snadná přenosnost a nízké náklady na zhotovení. V současné době se používají např. v uprchlických táborech v Kenyi a Ugandě. Konstrukci si lze představit jako plášť krychle zbavené vrchní strany, kdy umístěním na pomyslné dno a vhodným natočením zbylých 4 stran vůči slunci získáme potřebnou výheň. Důležitá je výška zadního a bočních panelů, měla by být rozhodně větší než šířka základny.
V nouzi nám k vytvoření panelového solárního vařiče postačí i stříbrná karimatka, tzv. alumatka. Stačí chvíli experimentovat s nastavením vůči slunečním paprskům a můžeme začít. Vytvoříme jakýsi asymetrický kornout, jehož otevřenou stranu nasměrujeme ke slunci a usadíme na podložku typu kbelík. Nádobu samozřejmě opět umístíme do plastového pytle.
Nevýhodou panelových vařičů je nutnost měnit při delším vaření nastavení vůči slunci (cca 1x za půl hodiny), aby paprsky byly přijímány co nejefektivněji.

Parabolický vařič:
Jak už sám název napovídá, sestávají z vypouklého disku, jenž má v ohnisku zakřivení umístěnou varnou nádobu. Příprava jídla je na něm nejrychlejší ze všech tří typů, trvá stejně jako na běžné elektrické plotně. Jsou však náročné na výrobu (průmyslová, v případě DiY konstrukce je zapotřebí velké přesnosti) a může u nich dojít k úrazu - popálení očí či kůže.

Resumé: Při vaření pomocí sluneční energie dosáhneme při určité zručnosti a přesnosti zajímavých výsledků. Základem je použití vhodných reflexních ploch a jejich nastavení vůči slunci, potažmo vařiči. Důležité je si uvědomit, že slunce po obloze putuje, a při delším vaření měnit nastavení (slunce-reflexní plocha-vařič), jinak se nám může stát, že se jídlo začne slibně připravovat, ale díky změně polohy slunce se nám již nedodělá. Pokud si hodláte sestrojit vařič pro opakované použití, nejvhodnějšího poměru cena / výkon / skladnost dosahuje vařič panelový typu pětistěnná kostka. Nezapomeňte, že základem je princip skleníkového efektu, nádobu je proto třeba vždy umístit do plastového pytle či pod plastový poklop.

více informací o solárních kamnech a podrobných návodů najdete na www.solarcooking.org